Jak se dělí délka pobytu hospitalizace?
Jak se dělí délka pobytu hospitalizace?
Délka pobytu LOS
Délka pobytu představuje dobu, kterou pacient stráví v nemocnici v rámci jednoho případu hospitalizace.
Odráží efektivitu využívání hospitalizačních lůžek oddělení či kliniky, kde je pacient léčen. Pomocí tohoto parametru lze při porovnání s obvyklými hodnotami identifikovat problémy v poskytování zdravotné péče, financování a řízení péče.
Výpočet: LOS = Datum ukončení případu – Datum začátku případu + 1
Přičemž první i poslední den se počítají jako celé dny.
Průměrná délka pobytu ALOS
Průměrná délka pobytu se stanovuje jako průměr délek ze všech hospitalizací pro konkrétní skupinu případů a období. Jedná se buď o parametr produkce tzn. Představuje průměrnou délku pobytu pro konkrétní soubor případů nebo o parametr DRG skupiny, jehož hodnotu lze nalézt v číselníku relativních vah.
Délka pobytu je aspektem silně ovlivňující náklady na léčení. Neplatí to však absolutně. V případech , kdy jsou vysoké náklady na speciální zdravotnických materiál, implantáty apod. Je pak vliv délky pobytu na náklady případu často nízký.
V rámci konkrétní DRG skupiny lze identifikovat případy s obvyklou délkou pobytu. Tyto případy se označují jako „inliners“. Případy s neobvyklou délkou pobytu se pak označují jako „outliners“. Zde lze dále rozlišovat krátké a dlouhé outliners. Dlouhý outliner má délku pobytu delší než HTP a krátký outliner kratší než LTP. Meze mezi případy, které určují zda případ spadá do inliners či outliners nazýváme trim-pointy. Pro každou DRG skupinu jsou určeny 2 meze, dolní LTP (Low trim-point) a horní HTP (High trim-point).
Případy uvnitř rozpětí tzv. Inliners se v DRG uhrazují určitou standartní částkou, která je nezávislá na době pobytu. Případy s delší délkou pobytu představují větší finanční zátěž pro nemocnici. Důvod je jednoduchý. Ač může mít případ s delší délkou pobytu vyšší náklady, přesto nemocnice inkasuje pouze úhradu odpovídající průměrné délce pobytu.
Naopak u krátkých pobytů jdou náklady na případ k tíži plátce. Nemocnice v těchto případech inkasuje standartní úhradu za případ, i když skutečné náklady byly velmi pravděpodobně nižší.
Úhrada nákladů na případy, které leží mimo rozpětí se stanovuje na základě dohody mezi nemocnicí a plátcem zdravotní péče. V podstatě by úhrada měla pokrývat dodatečné náklady na případ a neměla by motivovat nemocnice k odmítání komplikovaných případů. Na druhou stranu by výše úhrady měla vést nemocnice k tomu, aby docházelo ke snižování počtu případů mimo meze, nebo alespoň nedocházelo k jejich zvyšování.