Problematika kódování

Při implementaci systému by mělo být přihlíženo i na to, komu bude dána odpovědnost za oblast kódování. V podstatě existují dvě možnosti, kterých lze v praxi využít. Každá z nich má své výhody i nevýhody.

První z nich je převedení odpovědnosti na nemocniční útvary speciálně vytvořené jen pro tento účel. Druhou možností je, že kódování bude záležitostí ošetřujícího zdravotnického personálu. Záleží samozřejmě na individuálním přístupu každého nemocničního zařízení.

V případě vytvoření speciálních útvarů pro problematiku kódování je bezesporu nevýhodou, že se kodéři mohou dopustit zásadních omylů, kterých se lékař obvykle nedopustí. V případě, že je však zaveden dostatečný a pravidelný systém vzdělávání v oblasti, je zde ze strany kodérů velice pravděpodobná motivace se v kódování dále vzdělávat. Oproti využití lékařů jako kodéru je zde také tendence využívat celou škálu kódů, včetně nepovinných kódů jako jsou například mimořádné události či komplikace léčby. Nespornou výhodou je pak omezený počet kodérů, což umožňuje jejich dostatečné vzdělávání v oblasti a zajišťuje i relativně vyrovnanou úroveň znalostí.

Oproti tomu u druhé varianty, kdy kódování zajišťují samotní lékaři, pravděpodobně bude jen zřídka docházet k chybám vzniklým špatným porozuměním v klinické dokumentaci. Může však vzniknout situace, kdy lékař bude kódovat po paměti i to, co není v dokumentaci obsaženo.

Problematika kódováni představuje pro lékaře další administrativní a časovou zátěž. Lze tak z jejich strany předpokládat malou snahu se v problematice dále vzdělávat. Lékaři také mohou mít tendenci využívat zúžené spektrum kódů a to těch, které se vyskytují nejčastěji a také nevyužívat kódů nepovinných.

Při zajištění kódování tímto způsobem je i velice těžké vytvořit, udržet a kontrolovat vysokou a přibližně stejnou úroveň znalostí u několika stovek či tisíců lékařů.