Paralingvistika v komunikaci

Paralingvistické aspekty v komunikaci

Paralingvistika se zabývá „zvukovým obrazem naší řeči“.

Rychlost řeči - řečové tempo, pokud je v mezích normálu, nepůsobí rušivě. Oba extrémy však poslech znesnadňují - jak příliš rychlá, tak i extrémně pomalá řeč.

Hlasitost slovního projevu - síla hlasu je jednou z proměnných, které hovořící může ovládat. Síla hlasu by měla být přiměřená velikosti prostoru, v němž se hovoří, kvalitě sluchu posluchače, v neposlední řadě obsahu a důležitosti sdělovaného. Falešná je představa, že hlasitěji vyslovená věta je srozumitelnější.

Tón a výška hlasu - tzv. „posazení“ tónové výšky hlasu na určitý akustický tón má vliv na emociální dopad řeči na posluchače. Obvykle platí, že příliš vysoké tóny řeči posluchače iritují, naopak hlubší tóny uklidňují.

Barva hlasu - spektrální složení hlasu patří k nejvýraznějším osobním charakteristikám každého z nás. Jde však o vrozenou charakteristiku hlasu, s níž se mnoho dělat nedá. Charakterizuje každého z nás.

Intonace - intonací se rozumí „melodie věty“. Podaří-li se nám správně intonovat to, co říkáme, umožní to posluchači odlišit a identifikovat oznamovací větu od věty tázací a rozpoznat, zda daná věta bude pokračovat nebo zda již končí. Intonace má velký význam pro emocionální atmosféru rozhovoru.

Přízvuk - nesprávným kladením přízvuku můžeme druhému znesnadnit porozumění sdělovaného.

Důraz - ve větě je možno přesouváním důrazu do značné míry změnit její význam. Ve slovním projevu jsou věty prvořadě důležité uprostřed jiných, které zdaleka tak důležité nejsou. Důraz na ně položený může pomoci posluchači v orientaci sdělovaného.

Chyby v řeči - jazyková struktura vyžaduje odstraňování nelingvistických akustických zvuků - např. různé zvuky typu „ehm, ehm“ nebo „ á,áá...“. Z vlastního slovního projevu bychom měli odstraňovat tzv. parazitická slova - např. typu „tedy, tedy“ nebo „jaksi, jaksi“. Měli bychom se vyvarovat tzv. návykových slov či frází typu „prostě“, „chápeš“, „jó“.