Verbální komunikace

Verbální komunikace

Verbální komunikace může mít několik forem, které lze členit z hlediska počtu zúčastněných osob, z hlediska prostředí a účelu, za jakým je vedena. Mezi nejzákladnější podoby verbální komunikace podle počtu zúčastněných osob patří:

a)   monolog

b)   dialog

c)   skupinový rozhovor

d)   projev

Rozhovor patří mezi nejužívanější metody užívané ve verbální komunikaci. Základním předpokladem pro vzájemné porozumění je schopnost empatie a umění naslouchat. Empatie není soucit, ale schopnost vcítit se do situace druhého člověka.

Aby byla řeč srozumitelná, je důležité respektovat tato pravidla:

1. Volba slov - existence synonym ukazuje, že tutéž věc je možno v tomtéž jazyce říci řadou různých slov. Má-li být naše řeč srozumitelná, pak to, co chceme říci, by mělo být řečeno slovy, která jsou přiměřená slovníku druhého člověka, odpovídají jeho věku, mentální úrovni, event. dalším zvláštnostem.

2. Jednoduchost sdělení - věta, která vyjadřuje určitou myšlenku, může být různě dlouhá. Čím je věta kratší - např. má-li jen 5-7 slov, tím je srozumitelnější.

3. Souvislost - pro českou větu platí, že „pořádek slov ve větě je sice volný, ale ne libovolný.“ Obdobné pravidlo platí též pro sled vět.

4. Výstižnost - opakem je tzv. upovídanost, tj. sdělení určitého obsahu příliš velkým množstvím slov, případně i odbíháním od vlastního jádra věcí ztěžuje pochopení sdělovaného.

Dodržování výše uvedených zásad platí zvláště v komunikaci se starými, nemocnými a hendikepovanými lidmi.